O nás

Jsem vedoucí terénního programu, ale lidi na ulici mi říkají nejčastěji pane Jonáši. Jako teréňák pracuji už 6 let a baví mě mluvit s lidmi na ulici a hledat společně cesty, jak se mít lépe a překonávat překážky a nástrahy života. V terénu potkávám lidi, kteří jsou pro mě inspirující, umějí žít přítomností a užívat si život tady a teď.

Když ale přichází podzim a venku přituhuje, tak je čas bavit se o tom, jak se připravit na zimu, kde sehnat spacák, teplé oblečení a kde najít místo, kde se ohřát. Někdy se cítím jako úředník, když se s lidmi prokousávám hromadou papírů, které je potřeba vyplnit pro úřady. Snažím se navazovat vztahy, které jsou založeny na důvěře a vzájemném porozumění. Největší radost z práce mám, když vidím, že se někomu daří, a nebo i když se nedaří, tak neztratí naději.
Po práci se vracím za svojí ženou a synkem a dcerkou, žijeme kousek za Prahou v malém domečku. Přes léto připravuju dřevo na zimu, aby bylo čím topit a sem tam něco i vypěstuju. Mám rád hudbu, je součást mého života, a když zrovna nejsem v práci jako sociální pracovník, tak jsem DJ a zvukař. Hraju v klubech nebo na festivalech a již dlouhá léta jsem zvukařem v klubu V.kolona v Bohnicích, kde jsou také i moje začátky na cestě sociální práce.

Původně jsem po gymnáziu studovala v Olomouci fyziku, ale během prvního ročníku jsem si uvědomila, že bych chtěla dělat něco, u čeho budu mít pocit užitečnosti a smyslu.

Rozhodla jsem se tedy změnit obor na Speciální pedagogiku – andragogiku, v rámci které jsem prošla mnoha zařízeními jako praktikantka.

Také jsem objevila adiktologii, a jelikož mezi lidmi bez domova jsou závislosti všudypřítomné, rozhodla jsem se po bakalářských státnicích v roce 2019 pokračovat ve studiu tam. I tam jsem během praxí navštívila mnoho organizací a v některých i zůstala pracovat.

Mám díky tomu zkušenosti z mnoha různých služeb a různých cílových skupin, ale nízkoprahovou práci mám ze všech nejradši. Hlavně proto, že je člověk ve více či méně neformálním kontaktu s klientkami a dá se tak dozvědět a někdy i vyřešit mnohem víc věcí, než v kanceláři za stolem.

Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem. Pocházím z malé vesnice, kde hodnoty jako pomoc, solidarita a soudržnost mají ještě velký význam. Proto jsem ráda, že díky mé profesi můžu tyto hodnoty šířit dál.

V nízkoprahovém denním centru pro ženy pracuji už několik let. Za tu dobu jsem si vyslechla spoustu příběhů. Některé byly smutné, některé veselejší, ale všechny poslouchám s úctou a respektem.

Na mé práci mě baví to, že se můžu podílet na zlepšení životní situace našich klientek.

Někdy je potřeba vyplnit formuláře, či zajít do instituce, jindy stačí úsměv a vlídné slovo. Každá žena, která k nám do denního centra dochází, je pro mě bojovnice. Každý den musí svádět boj o přežití. Neví, co bude jíst, kde bude spát. Ne každá si ale ten “boj” zvolila sama. Je to pro ně hodně traumatizující, a jsem ráda, že můžu alespoň tou troškou přispět k tomu, aby jejich život našel ten správný směr. I když se to ne vždy povede na sto procent, i malý úspěch je úspěch.

Přála bych všem ženám, které se ocitnou ve složité životní situaci, aby nemusely končit na ulici a aby v sobě našly sílu znovu se postavit na nohy a vést život jaký by si přáli.

Ahoj,
mé jméno je Nikola a již od dětství jsem se snažila pomáhat druhým. Velmi ráda jsem trávila čas mezi přáteli, známými a lidmi všeobecně, povídala si s nimi, vyslechla je, navazovala nová přátelství. Na otázku: „Co bys v životě chtěla dělat?“, byla jasná odpověď – sociální práce. Pozici sociálního pracovníka vnímám jako životní cestu, jak pomoci zvládnout alespoň z části situace, které se mohou zdát nevyřešitelné.
Ve Farní charitě pracuji od dokončení studia a jsem ráda za rozmanitost dnů, které tam zažívám. Je to takové každodenní překvapení, protože nikdy nevím, co mi nový den v centru přinese a připraví. Jsou dny, kdy mi je ze životních situací lidí velmi úzko, ale dny, kdy odcházím domů spokojená, a s úsměvem převažují. Je to pro mě výzva, která mě naučila vděku a většímu respektu k životu.
Ženy, které do centra dochází, jsou velké bojovnice. Život jim nepřichystal zrovna procházku růžovým sadem. Přesto, že jejich život není jednoduchý a zalitý sluncem, umí se radovat z maličkostí a to je důležité. Vážím si každé úspěšně zvládnuté situace, byť se v některých případech jedná pouze o malý krok lepším směrem.
A proč dělat tuhle práci dál? Protože věřím tomu, že každý život má smysl.

Ahoj, já jsem Kamila a jsem pracovnice v sociálních službách. Tomu tak vždy nebylo. Většinu svého pracovního života jsem strávila v kanceláři na pozici mzdové účetní. Po čase mi, ale mezi čísly, zákony a paragrafy začalo být smutno. Cítila jsem, že potřebuji změnu, být více mezi lidmi, dělat něco smysluplného, dělat svět lepším. Moje babička mě od mala učila, že se musí pomáhat druhým, slabším, zranitelnějším.
A ukázala mi cestu k Bohu. Nejdřív jsem začínala jako dobrovolnice, stále jsem pracovala v kanceláři a docházela po práci do zdravotně sociálního ústavu pro seniory.

Moc mě to bavilo a já se rozhodla, že to je to co chci dělat naplno. Udělala jsem si kurz pracovníka v sociálních službách a začala pracovat nejdříve s dětmi a lidmi s tělesným nebo mentálním handicapem. Poté jsem pracovala 5 let jako terénní pečovatelka. Zajímají mě všechny cílové skupiny, a proto jsem začala pracovat i s lidmi bez domova. Když jsem našla inzerát od Farní Charity, věděla jsem, že v této organizaci, která je spojena s Bohem chci pracovat.

Jmenuji se Klára a v sociálních službách pracuji již pět let. Během své praxe jsem působila v terénní službě i v zařízení pro osoby s mentálním postižením. Po mateřské dovolené jsem se vrátila zpět do prostředí, které je mi blízké – do nízkoprahového denního centra pro ženy. Práce v sociálních službách mě naučila především nesoudit. Každý člověk má svůj příběh a často nevíme, jaké životní situace ho formovaly. Vážím si důvěry, se kterou se na nás klientky obracejí, a snažím se k nim přistupovat s respektem, empatií a pochopením. Na práci v našem denním centru mě baví její rozmanitost i možnost být oporou ženám, které se ocitly v těžké životní situaci. Každý malý krok vpřed považuji za úspěch. Největší odměnou je pro mě chvíle, kdy klientka odchází s pocitem, že na své starosti není sama.

Ahoj, jmenuji se Tereza a jsem pracovník v sociálních službách. Vždycky jsem měla pěkný pocit z jakékoliv dobré činnosti, která někomu pomohla, udělala úsměv na tváři. Během praxí jsem si vyzkoušela práci ve více odvětví sociálních služeb, a v životě sem nezažila tolik milých a vděčných lidí. Myslím, že tato práce mě naučila hodně věcem, nesoudit, jak už podle vzhledu nebo chování, nikdy nemůžeme vědět jaký osud si daná osoba prožívá. Na práci v našem zařízení NDC mě určitě baví rozmanitost práce a skvělý kolektiv. Zárověň to, když vidím jak klientky odchází spokojené a ocení, to co pro ně děláme.

Ahoj, jmenuji se Adéla a jsem terénní sociální pracovnice.

Už od mala jsem věděla, že chci pracovat s lidmi a práce u stolu není nic pro mne. Po základní škole jsem nastoupila na střední zdravotnickou školu a studium mě nakonec zavedlo do Prahy na JABOK k oboru sociální práce. Po zkušenostech z praxí jsem zjistila, že cílová skupina lidí bez domova nebo závislých je mi nejblíže. Do Farní Charity jsem se podívala do NDC i terénu již v rámci praxí a moc se mi tu líbilo. Po ukončení studia jsem tedy nastoupila na pozici sociální pracovnice do terénu. Práce v terénu mi připadá obohacující, někdy radostná a někdy velmi smutná a frustrující. Jsem však ráda, že mohu v práci procházkou dojít přímo za lidmi, kteří mě potřebují. Každý den se dozvím spoustu nových věcí týkajících se nejen mé práce, ale odnáším si i užitečné poznatky do života.

Po návratu z terénu občas jen tak sedím v kanceláři a vstřebávám den. Cítím marnost. Přemýšlím o situacích, které nemají řešení a příbězích, které téměř jistě neskončí dobře. Naší prací je být součástí i takových příběhů. A není jich málo.

Po návratu z terénu občas jen tak sedím v kanceláři a vstřebávám den. Cítím radost. Přemýšlím o malých vítězstvích a velkých nadějích na šťastné konce. Protože víra ve šťastné konce je součástí naší práce. I když jich není mnoho.

Zamykám za sebou dveře kanceláře, nechávajíc za sebou další den terénní sociální práce. Mám jich už na kontě přes 600 a žádné dva nebyly stejné. Někdy bych s tím seknul. Jindy si hvízdám. Nikdy ale nelituji. Vím totiž, že mám tu nejlepší práci na světě.

A tak zase ráno vyrážím do terénu, abych zjistil, co přinese nový den…

Ahoj, já jsem Jéňa a dělám terénního pracovníka.

Práci ve Farní charitě jsem si vybral, protože se mi líbí princip terénní práce, kdy docházíme za lidmi a skrze to navazujme kontakty, které jsou založeny na nízkoprahovosti a tak otevřené a přístupné všem, kteří o to mají zájem. Je to práce, u které nemusím sedět a to mi vyhovuje.
K sociální práci jsem se dostal čistě náhodou, když jsem byl v 18ti letech na brigádě. Kolega, se kterým jsem tam pracoval, v tu dobu dělal koordinátora v asistenční službě, a tak mi nabídl, jestli bych se nechtěl také zapojit. Od té doby se skrze různá zaměstnání a projekty v sociální práci pohybuji. Skupina lidí bez domova mi do určité míry připadá společností stále nepochopená a stigmatizovaná, a i proto mi přijde důležité se těmto lidem věnovat.

Ahoj, jsem teréňačka Klára. K sociální práci jsem přišla náhodou, když jsem se v roce 2013 přestěhovala z Prahy na sever a přestala jsem pracovat ve sféře cestovního ruchu, který v ústeckém kraji utichá. Když se tam rozhlédne člověk kolem sebe, vidí bídu, ale i velká srdce lidí, kteří v ní žijí. Rozhodla jsem se, že budu pomáhat, udělala jsem si rekvalifikaci a začala jsem pracovat ve velikém  nízkoprahu s převážně romskými dětmi. Bylo to veliké, založily jsme spolu taneční soubor a jezdily jsme po soutěžích, trvalo to necelých pět let. Byly to krásné roky, s dětmi s těžkými osudy.

Později jsem se přesunula do jižních Čech, kde jsem na tuto práci navázala terénní formou, chodili jsme nově s kolegou do ulic za dětmi, do jejich přirozeného prostředí a u toho jsem zůstala 4 roky. Přes období covidu jsme je doučovali, jak se dalo. Nikdo jiný to oficiálně nedělal.  Když teď projdu městem, všude vykukují děti, volají na mne a usmívají se, zdraví mne i jejich noví malí sourozenci, se kterými jsem ani nikdy nepracovala.

Později jsem zatoužila pracovat s dospělými klienty, vést hlubší rozhovory, řešit „složitější“ zakázky. Práci na ulici jsem už znala a potkávala jsem tam hodně lidí závislých, nebo třeba bez domova. Všimla jsem si, že i mne se drželo spoustu předsudků ohledně problematiky závislostí i bezdomovectví. Začala jsem tedy pracovat jako terénní pracovník v adiktologickém centru a zůstala u toho 4 roky. Předsudky jsou už pryč. V takové terénní práci člověk zažije občas velmi adrenalinové chvíle a také těžký batoh i boty, mráz i tropické vedro. Někdy úžeh, či úpal. Na konci té dřiny čeká kontakt s klientem, který je někdy neskutečně vřelý a někdy ani trochu. Na ulici je mnoho utrpení. Umíme s tím pracovat. Vyhovuje mi být v pohybu, rozmanitost, námaha, žádný den není stejný. Jsem ráda světlem ve tmě pro toho, kdo v ní je a to světlo hledá. Pomáhání beru jako pevnou součást mé existence na tomto světě. Ráda pracuji s milými, hodnými, chytrými a empatickými kolegy, kterých jsem na této cestě potkala mnoho, dosáhli jsme spolu krásných cílů. Je na co vzpomínat.

Ahoj, jsem Karolína. K sociálním službám mě to táhlo vždycky a vždycky pro mě měla tato práce smysl. Nastoupila jsem tedy na střední i vyšší odbornou školu se zaměřením na sociální práci a později i na bakalářské studium humanitních věd. 

Asi před dvěma lety, jsem v této organizaci začala pracovat jako terénní sociální pracovnice. Chodila jsem v terénu a podporovala ženy přímo na ulici, ve squatech, lavičkách, nádražích nebo ve stanech, kde žily.
S příchodem roku 2024 jsem dostala možnost pracovat jako vedoucí týmu Podpory v sociálním bydlení. Kde s klienty pracujeme dlouhodoběji a intenzivněji na všech aspektech jejich života a poskytujeme tak komplexní podporu a navazujeme spolupráci i na několik let.
Zároveň si jako vedoucí týmu osvojím zajímavé manažerské dovednosti, které jsou klíčové, protože přispívají k úspěšnému řízení a růstu kolegů, tak celého týmu, což je nezbytné pro dosažení cílů organizace.

Původně jsem neplánoval dělat sociální práci. Když jsem po dokončení bakaláře hledal práci, narazil jsem na Azylový dům Sv. Terezie a práci s lidmi bez domova. Přišlo mi to jako velmi dobrá zkušenost, ve které bych mohl využít moje znalosti psychologie a získat tak nějakou praxi.
Díky práci asistenta jsem se dostal k programu zabydlování, v které teď pracuji několik posledních let.
Na zabydlování mám rád dlouhodobý kontakt s jednotlivými klienty. I přesto, že práce asistenta byla naplňující a stále jsem cítil, že lidem pomáhám, tak šlo leckdy o desítky klientů každý den a neměl jsem možnost se lidem věnovat dlouhodobě. V zabydlování je to přesně naopak. S lidmi se scházíme často a individuálně, takže máme čas se zaměřit na jejich problémy a postupně na nich pracovat tak, jak to potřebují. Je spousta problémů, které potřebují měsíce a někdy i roky k vyřešení a já jsem rád, že jim můžu asistovat při jejich řešení a zároveň vidět i výsledky naší spolupráce.